Historie

Druhý vatikánský koncil obnovil starobylý Řád zasvěcených panen (Ordo Virginum), jenž během staletí upadl v zapomnění; v současnosti se Ordo Virginum stále více rozvíjí. Netvoří jej řeholní sestry, jeho členky nežijí většinouv komunitách a jejich představeným je biskup. Jedná se o ženy povolané k tomu, aby zastávaly významnou roli v pastorační práci v diecézi a ve farnostech. Ordo Virginum je formou zasvěceného života, pocházející z časů prvotní církve, v níž byly ženy, „povolané“ ke službě Kristu a církvi. Už v apoštolské době je doložena přítomnost některých panen v prvních apoštolských komunitách církve: „…Žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši.“ (1 Kor 7,34). „Druhý den jsme jeli dále do Césareje. Vešli jsme tam do domu misionáře Filipa – byl to jeden ze sedmi jáhnů – a zůstali jsme u něho. Měl čtyři dcery, panny, a ty měly dar mluvit pod vlivem vnuknutí“ (Sk 21,8-9). Až do Nicejského koncilu (r. 325) žily panny ve svých domech, utvářely Ordo Virginum, věnovaly se bohoslužbě a společenství věřících je považovalo za „vyvolený podíl Božího lidu“. Počet panen se až do poloviny 6. století stále zvyšoval a reflexí o panenství se zabývali jak východní, tak i západní Církevní otcové, kteří zasvěceným pannám připsali titul „nevěsta Kristova“. „Svatí Otcové vyzývají panny, aby milovaly svého božského Snoubence více, než by milovaly svého vlastního manžela.“ (Pius XII, Sacra virginitas, 15). „Syn Boží, náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus, který se pro nás stal člověkem, … nám dopřál obdržet na zemi obraz svatosti samotných andělů, tj. panenství. Panny, které se pro tuto ctnost zasvěcují, katolická církev obvykle nazývá „Kristovy nevěsty“. Sami pohané, když je vidí, obdivují je jako chrámy [Božího] Slova. Vždyť nikde jinde nenajdeme tuto úctyhodnou a nebeskou instituci, jen u nás křesťanů.“ (Atanáš,Apologia ad Constantium, začátek r. 353).  Z těchto prvních řádků lze už nyní vyčíst, že Ordo Virginum patří mezi formy křesťanského života, jež se rozvinuly v církvi a jež byly církví uznány za autentické. Řád zasvěcených panen se tedy opírá o biblický základ, prošel dějinným vývojem a nacházíme pro něj liturgické odkazy, kanonické normy i teologické bádání. Volba panenství pro Boží království je přítomna už v prvopočátcích církve, kdy se někteří muži i ženy tímto způsobem rozhodli obejmout ideál dokonalosti, který jim předložil Ježíš, a řídit se radami, jež jim v tomto směru dal svatý Pavel.

Již ve 2. století se sv. Ignác z Antiochie zmiňuje o některých ženách v církevní obci ve Smyrně, které zachovávaly čistotu, a jak se zdá, tyto tehdejší panny žily i nadále ve svých původních rodinách a nijak se neodlišovaly od ostatních křesťanských žen. Klement Římský, Ignác z Antiochie, Justin i Atenagoras mluví o mužích i ženách, kteří se svobodně zasvětili životu v panenství, aby tak vyjádřili své sebedarování Pánu. V průběhu 2. století si křesťané živě uvědomovali, že jsou povoláni, aby v prostředí, do něhož je Bůh umístil, „nesli“ tento svět. Touto zásadou se řídily také panny, a proto nadále žily ve svém obvyklém rodinném prostředí. Považuji za zajímavý úryvek z Atenagorovy Apologie, napsané Marku Aureliovi (cca. 177), v němž se mimo jiné píše: „Ty u nás můžeš najít mnoho mužů i žen, kteří dosáhli pokročilého věku, aniž by vstoupili do manželství, s nadějí, že tak budou lépe spojeni s Pánem. Pro nás to, že někdo žije v panenství a zdrženlivosti, znamená, že se více blíží k Bohu.“(Atenagora, Prosba, 33). Marcus Minutius Felix, latinský apologista, ve svém díle Octavius, 31 uvádí, že těch, kdo zachovávají celoživotní panenství, je velké množství.  

Písemné prameny ze 3. století jsou mnohem jasnější, četnější a přesnější, protože autoři jako Origenes, Metoděj Olympský, Tertulián nebo Cyprián promýšlejí do hloubky úvahy o významu a hodnotě panenství a zdůrazňují především dva aspekty: panenství jako nekrvavé mučednictví a panenství jako snubní spojení duše s Kristem po vzoru obrazu církve – Kristovy nevěsty. Tyto dva aspekty budou při svém přemýšlení o panenství upřednostňovat i církevní otcové, takže tyto prvky budou bohatě rozvinuty. První z nich, i když ne v plné míře, se stane výchozím bodem pro asketický ideál mnišství, který bude počínaje 3. stoletím inspirovat mnoho lidí k volbě života v čistotě, zatímco obraz „panny“ a „Kristovy snoubenky“ bude charakterizovat ženy, které se volbou panenství ve stále větším počtu zasvěcují Kristu, přičemž toto charisma panenství bude úzce spojeno s ženami. Tak se postupně profilují dvě rozdílné cesty svatosti: pro muže se stává hlavním motivem asketicko-mnišský ideál, zatímco pro ženy je to volba zasvěceného panenství.

Svatý Cyprián a Tertulián shodně potvrzují, že ve 3. století žilo v Kartágu značné množství panen. Svatý Cyprián se k nim roku 250 obrací „jako pastýř, jemuž je svěřena péče o něco vzácného“. „… panny, které se zasvětily Kristu, a když opustily žádostivost těla, darovaly samy sebe Bohu více myslí, než tělem, … ať se nestarají o to, aby se zkrášlovaly nebo aby se líbily někomu jinému než Pánu, od něhož očekávají odměnu za panenství.“ (Cyprián, De habitu virginum, 4: PL 4, 443-444)

Tertulián jako první poukazuje v křesťanské tradici na eschatologický charakter panenství; tato forma života předjímá v tomto světě stav budoucího života v nebi. Pro tohoto afrického autora lze život v nebeském království charakterizovat jako „andělský“, přičemž andělský je život těch, kteří zde na zemi žijí dokonalou zdrženlivost. (Ad uxorem, 1,1,5; 1,4,4)

Origenes nás o praktických stránkách života v panenství v jeho době informuje pouze stroze. Zato jeho „Homilie o Písni písní“ jsou přímo traktátem o dokonalé čistotě. Origenes zde předkládá učení o manželství duše s Božím Slovem; hledání, setkání, láska duše k božskému snoubenci, to vše popisuje duchovní rozměr života v panenství. Tím, co se od duše vyžaduje, aby mohla být Kristovou nevěstou, je právě zdrženlivost. Kristově nevěstě však nestačí tělesné panenství, ale požaduje se od ní dokonalá duchovní čistota, přičemž panenství těla je znamením a předpokladem tohoto stavu dokonalosti (Homilie o Genezi, 10,4). I ve 3. století žijí panny nadále ve svých rodinách a stejně jako v předchozím období vedou svůj osobní život způsobem, který se zdánlivě nikterak neodlišuje od života ostatních věřících žen.

Uvedené texty i další prameny, které máme k dispozici, nám skutečnost života panen představují poněkud zkresleně: Na jedné straně se v nich dočteme o některých stinných stránkách, jako jsou projevy pýchy a okázalosti některých panen v důsledku vážnosti, které se ve společenství křesťanů těší; někteří autoři proto vybízejí panny k pokoře a diskrétnosti. Tertulián a Cyprián vytýkají jistým pannám jejich nedostatky: život v přepychu, vyhledávání světské krásy, utrácení příliš velkého množství peněz a neschopnost myslet na chudé.

Z druhé strany můžeme zahlédnout i světlé stránky, zejména celou řadu panen mučednic ze 2.-4. století; sv. Blandinu (177), Apolonii z Alexandrie (249), sv. Valentinu z Gazy (308) nebo sv. Anežku Římskou, vychvalovanou papežem Damasem a později i Ambrožem. 

Po Konstantinově ediktu (313) se počínaje 4. stoletím počet panen stále zvyšuje.

V následujících desetiletích přiznala církev „svatému předsevzetí“ života v panenství nejen duchovní význam pro osobní sféru života toho, kdo tento slib složil, ale také společenské následky v podobě životního stavu panenství, takže se panny staly novou „kategorií“ Božího lidu vedle životního stavu vdov, diákonek, jáhnů, kněží a biskupů; J. Galot vyvozuje z četných svědectví, podle nichž byly panny zapisovány do „kánonu“ církve, že „řád panen byl institucí, která v církvi nabyla oficiálního charakteru.“

V této době se zrodila jakási počáteční forma klášterního života: panny, které dosud žily své panenské zasvěcení ve své vlastní rodině, se nyní začínají sdružovat a po vzoru mnichů vedou společný život. Rodí se první ženské kláštery. I nadále však některé panny žijí o samotě nebo v malých skupinách. Právě v tomto období se zrodil veřejný obřad, jehož prostřednictvím skládá panna do rukou biskupa slavný slib a získává od něj závoj (velatio). Autoři a koncily 4. století dosvědčují, že aby mohla věřící žena vstoupit do tohoto „řádu“, je nutné provést veřejný a slavnostní obřad panenského zasvěcení, jemuž v souvislosti s významnými liturgickými souvislostmi předsedá biskup, protože tento obřad se inspiruje symbolikou panny – Kristovy nevěsty a je analogický obřadu manželství, který v té době sestával z toho, že se na nevěstu položil závoj a následovala modlitba požehnání. Podobně byl i posvátný slib, který veřejně skládaly panny, spojen s obřadem velatio a se zásvětnou a žehnací modlitbou. To tedy bylo původní jádro obřadu, který byl nazýván velatio, benedictio nebo také consecratio virginum. V důsledku dalšího vývoje obřadu manželství se rozvíjel i obřad zasvěcení panen, který přebíral různě upravené prvky z obřadů svátosti manželství; snubní téma zůstalo i nadále hlavním prvkem obřadu zasvěcení panen, do něhož se ale postupně dostaly i některé další prvky pocházející z obřadů kněžského svěcení.

 Vnímavější biskupové se pečlivě starali o zasvěcené panny a k jejich poučení psali traktáty o panenství, jež patří k nejkrásnějším stránkám antické křesťanské literatury. Zvláštní blízkost ke skutečnosti Ordo Virginum projevoval svatý Ambrož, protože do něj vstoupila jeho sestra Marcelína (v roce 352/353 ji do zasvěceného života přijal v Římě papež Liberius) a napsal o panenství hned čtyři spisy. Svatý Augustin sestavil traktát De sancta virginitate, který můžeme označit za jednu z nejhlubších reflexí o panenství v celé patristické literatuře.

V průběhu 4. století se – na rozdíl od předchozích století – k mocnému vnitřnímu náboji, jež v sobě obsahovalo zasvěcení panen, přidala také značná váha tohoto životního stavu z hlediska veřejného života církve. Tomuto vývoji napomohly dvě novinky: křesťanských panen je stále větší počet a některé z nich vynikají pro své osobní kvality – jako například Asella, k níž se obrací sv. Jeroným, nebo Irena, sestra papeže Damasa – a navíc se některé panny začínají shromažďovat v komunitách, čímž mění ustálený zvyk, že panny žily ve své původní rodině. Tak třeba Makrina, sestra svatého Bazila a sv. Řehoře z Nisy, žijící v Pontu v Malé Asii, vstupuje poté, co žila nějakou dobu ve světě, do jedné řeholní komunity. O něco později se sv. Pachomiovi, iniciátorovi cenobitismu, připisuje založení prvních ženských klášterů.

Za pozornost stojí postava sv. Jana Zlatoústého (350-407), který napsal překrásný traktát nazvaný Panenství, jež zahrnuje řadu pastoračních a etických prvků. Pro vyváženost svých názorů na vztah mezi panenstvím a manželstvím si Jan Zlatoústý zasloužil označení „obhájce manželství a apoštol panenství“. V 77. kapitole tohoto traktátu píše: „Stát se pannou neznamená jen to, že se dívka nevdá. Je třeba, aby měla také čistou duši, a pod pojmem čistota chápu nejen vzdálení se od špatných a nečistých myšlenek, ale také oproštěnost od myšlenek na hmotné věci. Pokud tomu tak není, jaký význam má tělesná čistota? … Také pět pošetilých panen mělo své lampy a zachovávalo panenství, přesto jim to nepřineslo žádný užitek: dveře se zavřely a ony zůstaly venku. Panenství je krásné právě tím, že odstraňuje jakýkoliv důvod pro nadbytečné starosti a dovoluje [člověku] zasvětit veškerý jeho čas k činům, v nichž má Bůh zalíbení: jestliže tomu tak není, stává se panenství často něčím mnohem horším než manželství, protože zaplňuje duši trním a dusí všechnu čistou a nebeskou setbu.“ (Jan Zlatoústý, De Virginitate, 77). Dalším – tentokrát západním – autorem, které stojí za velkou pozornost je biskup Ambrož z Milána. Bezprostředně poté, co byl aklamativně zvolen biskupem, vzdal se rodinného jmění k dobru církve a ponechal si pouze takový majetek, který postačoval na živobytí jeho sestry Marcelíny (srov. Paolinus, Vita Ambrogii, 38). Ve skutečnosti už v době, kdy se její bratr stal biskupem, žila Marcelína zasvěceným životem. Přijala totiž závoj z rukou papeže Liberia v Římě a – jak vzpomíná sám Ambrož – žila poté na venkově o samotě bez přítomnosti dalších panen (Ambrož, De Virginibus, III,7,37). Je však pravděpodobné, že po nějaké době, kterou prožila v Římě, se Marcelína přestěhovala ke svému bratrovi – biskupovi do Milána, k čemuž došlo nepochybně až po smrti bratra Satyra, který byl úzkým Ambrožovým spolupracovníkem při správě biskupského domu. V promluvě In morte fratris Satyris vzpomíná Ambrož na Satyrovu zprostředkovatelskou roli při některých diskusích mezi ním a jeho sestrou. A Satyrus je chválen jako člověk, který dokáže vyjádřit jak zdrženlivost Marcelíny, tak vznešenost Ambrože. Tito tři sourozenci tak mohli rozšířit horizonty obrazu „panenství v domě“, jež už po delší čas charakterizovala rodinnou tradici; tím se vysvětluje, že právě odtud čerpal Ambrož inspiraci a sílu, aby jiným lidem představil životní formu panenství, zasvěceného pro život v domě vlastních rodičů. A také ze zkušenosti, kterou prožívala jeho sestra Marcelína, vytěžil Ambrož celou řadu podnětů, aby mohl načrtnout program duchovního života určený pro zasvěcené panny, žijící v jeho diecézi. Dochovaly se nám čtyři Ambrožovy spisy o panenství: De Virginibus ad Marcellinam sororem z roku 377 (první roky jeho biskupské služby); De Virginitate z roku 388; De Institutione Verginis z roku 391; Exortatio Virginitatis z roku 393 (poslední roky jeho biskupské služby). Ve všech těchto dílech jakoby neměla příliš velký význam konkrétní forma života panny. Nejčastější formou, jak se zdá, byl život uvnitř vlastní rodiny. Situace se však v různých oblastech a městech lišila. V Bologni, v Římě a ve Veroně již byly obvyklé některé formy společného života v malých komunitách panen, a zdá se, že k tomuto zvyku se pod vlivem vzorů, které se již potvrdily na východě, postupně stále více přikláněl celý křesťanský západ. Ambrož však vynikal značnou pastorační moudrostí, která jej vedla k tomu, aby i v této věci umožňoval jistou míru přizpůsobivosti. Podle Ambrože mají zasvěcené panny napodobovat především příklad Panny Marie. To je originální bod Ambrožovy nauky. Proč Marie? Protože panenství se přednostně týká duše, nikoliv pouze těla. Je mnohem náročnější mít panenského ducha než si uchovat panenství těla. Z tohoto pohledu je Mariino panenství duchovní; Maria je první mezi věřícími, Maria je pannou, protože je Ježíšovou matkou. Podobně i zasvěcená panna je pannou proto, aby přinesla světu Ježíše. 

Během 5. a 6. století vznikly v Římě i v celé střední Itálii početné komunity panen. V této době se začaly upřednostňovat institucionalizované formy charismatu a formace uvnitř různých komunit. To vedlo k přiblížení mnišského života a života zasvěcených panen, takže v západní církvi začaly mnišky [žijící v klášterech] přijímat stejné zasvěcení jako panny, které žily i nadále ve světě.

Římský pontifikál obsahoval ve svých prvních ustanoveních z 10. století dva různé obřady: jeden pro mnišky, které žily v komunitách, a druhý pro panny – kterých už v té době bylo velmi málo – žijících ve světě. Oba tyto obřady byly obohaceny o dvě nová znamení: prsten a korunu. V 11. století zmizela v revidovaném textu tohoto Pontifikálu symbolika manželství, čímž se ztratila krása a význam obřadu zasvěcení; to potvrzuje, že v té době už vyhaslo charisma, jež inspirovalo křesťanské panny v prvotních dobách církve.

První lateránský koncil v roce 1189 vzal v potaz rozvoj řeholních institucí, založených na charismatech velkých zakladatelů mnišského života, a rozhodl se zrušit „zvyk (škodlivý a odsouzeníhodný) některých žen, které – přestože nežily pod některou z mnišských řeholí – toužily, aby byly veřejně uznávány jako svaté mnišky“.

Požadavek zakotvení řeholnic v charismatu příslušného institutu se v následujících stoletích ještě zpřísnil, takže se v důsledku toho počínaje 15. stoletím přestalo užívat zasvěcení panen, neboť postačovaly řeholní sliby, jimiž se žadatelka začlenila do té které řeholní instituce.

Uplynula řada století, než v roce 1927 někteří biskupové požádali Svatý stolec o potvrzení a obnovení obřadu zasvěcení panen, které žijí ve světě, aniž by přijaly mnišský charakter života. Kongregace pro řeholníky však odpověděla zamítavě. Tento postoj převzal roku 1950 i papež Pius XII., který v Apoštolské konstituci Sponsa Christi vyhradil zasvěcení panen pouze pro mnišky.

Jak je známo, u příležitosti Druhého vatikánského koncilu se církev snažila znovu oživit některá charismata, která byla v důsledku historických a kulturních okolností pozměněna nebo potlačena. Co se týká zasvěcených panen žijících ve světě, jednu velmi nesmělou zmínku nacházíme v 80. odstavci konstituce Sacrosanctum Concilium (4.12.1964), kde můžeme číst: Ať je upraven obřad zasvěcení panen, který je v Římském pontifikálu. O necelých pět let později, 31. května 1970, vydala Posvátná kongregace pro bohoslužbu na základě zvláštního mandátu Pavla VI. nový obřad zasvěcení panen, v jehož předmluvě (čl. 3) je stanoveno: „Panenské zasvěcení mohou přijmout jak mnišky, tak ženy žijící ve světě,“ čímž se otevřela možnost obnovení Ordo Virginum. Předmluva k těmto obřadům představuje typicky ženskou fyzionomii tohoto charismatu, jež je zvláštním způsobem zakotvena ve snubním rozměru, jak je také silně zdůrazněno v textech této slavnostní liturgie, jež je na jedné straně velmi strohá, ale na straně druhé v ní nacházíme celou řadu symbolických významových prvků.