Ordo Virginum

oficiální stránky zasvěcených panen brněnské diecéze

Spiritualita

Od počátku křesťanství se panny profilovaly jako jedna z kategorií přítomných v Božím lidu. Ženy, jež se chtěly zasvětit Kristu, vstupovaly prostřednictvím stanoveného liturgického obřadu do Ordo Virginum, v němž bylo charisma panenství rozvinuto od obyčejného soukromého slibu až ke skutečnému životnímu stavu, mocně poznamenanému skutečností zasvěcení. Právě díky zasvěcení se tato forma „zasvěceného panenství“ odlišuje od ostatních, jak to ostatně vyjadřuje i samotné označení Ordo Virginum. Hlavními charakteristikami Ordo Virginum jsou církevní dimenze, dimenze osobní zodpovědnosti a snubní rozměr. Dříve než tyto charakteristické prvky Ordo Virginum prozkoumáme trochu víc do hloubky, pokusme se načrtnout několik bodů, jež nám lépe osvětlí identitu, z níž tato skutečnost vyvěrá. 

Vztah k církvi

První charakteristikou, jež definuje identitu Ordo Virginum, je bezprostřední vztah k církvi. U počátků Ordo Virginum nenajdeme žádnou postavu zakladatele nebo zakladatelky. Jeho pramenem je výlučně církev s evangeliem, se svým učitelským úřadem a s veškerou svou spiritualitou. Kardinál Montini, budoucí papež Pavel VI., jemuž vděčíme za obnovení obřadu zasvěcení panen, měl s velkou pravděpodobností na mysli právě tuto formu života, když napsal: „Jestliže se z úcty k nějakému světci zrodí jistá řeholní rodina, jak by se nemohlo něco zrodit ze zbožnosti matky všech světců, jíž je církev? Jestliže ze všech zakladatelů a zakladatelek povstaly nádherné výhonky, co asi může vzejít z hlavního kořene?…
Jestliže místo abych se šel nasytit k bočním přítokům, jdu ke královské řece církve, vstupuji plně do jejího proudu; jestliže opouštím oprávněné a nádherné formy, které však vymysleli lidé, a jdu přímo k té nezbytné formě, kterou vynalezl Kristus, co se asi stane? Co z toho vzejde?“
Ostatně už o mnoho století dříve si všiml sv. Augustin, že v charismatu zasvěceného panenství je přítomná sama církev jako matka, když se k pannám, žijícím v jeho době, obrátil těmito slovy: „Pokolení těchto panen není plodem žádné tělesné plodnosti: není to plod těla a krve. Pokud bychom hledali jejich matku, je to církev.“
Ano, církev je pramenem svatosti, a právě svatost je nezbytný požadavek života každé zasvěcené panny. Nelze si ani představit zasvěcenou pannu, která by se nenechala přitahovat ideálem svatosti. Té svatosti, jejíž podstatou je podle slov sv. Pavla z listu Galatským 5,15 „být novým stvořením“. Sám svatý Pavel, který doporučoval panenství a sám sebe představoval jako vzor pro tento životní styl, prohlásil: „život je pro mě Kristus“ (Flp 1,21), a ve 2. listu Korinťanům: „s největší ochotou vynaložím všechno, ano i sám sebe vyčerpám pro vaše duše“ (12,15). Život člověka, jako byl sv. Pavel, je tedy hluboce ponořen do Ježíše Krista ve službě bratřím. K tomu musí směřovat také život zasvěcených panen prostřednictvím důkladného asketického úsilí, modlitby i otevřenosti Duchu Svatému, který je původcem svatosti. V oblasti vnitřního života však není možné improvizovat; je-li jedním ze základních rysů Ordo Virginum absence pevně daných struktur, je nutné, aby byly zasvěcené panny pevně zakotveny v Duchu Svatém i v hlubokém a intenzivním duchovním životě. Kardinál Martini v tomto smyslu připomněl v jednom svém proslovu, proneseném v rámci setkání zasvěcených panen: „Váš život je náročným putováním k dokonalosti; protože mu chybějí jistoty i silné a pevné institucionální záruky, potřebuje značnou intenzitu duchovního života, aby nezakrněl a nezdegeneroval v jakousi běžnou formu zbožnosti. Je nutné, aby se vaše existence opírala o pevné evangelijní charisma, jež by dokázalo rozbít skálu dnešní nevěřící společnosti… Právě takový musí být život ‚Ordo Virginum‘ v tomto složitém světě, z něhož není možné utíkat, ale je třeba v něm zůstat a nasadit síly pro život ve znamení značně náročného putování.“
Tato svatost se tedy buduje uvnitř běžného každodenního života. 

Běžné životní podmínky

Další charakteristikou Ordo Virginum jsou právě tyto běžné životní podmínky. S odvoláním na život církve v jeho době píše sv. Ambrož: „Když nastal den Zmrtvýchvstání, v němž se na celém světě uděluje svátost křtu, zasvěcené panny přijímají závoj. V jediný den tak církev rodí mnoho synů a dcer. Je tedy správně řečeno o zasvěcených osobách: je to lid, který se celý zrodil společně.“ Tento text hovoří o „zasvěceném lidu“, o lidu, který se celý zrodil společně: někteří jeho členové prostřednictvím křtu, panny prostřednictvím přijetí závoje. Tento lid tedy zůstává celistvý. Ostatně zasvěcení panen je kladeno na tutéž rovinu jako zasvěcení křestní; právě ve světle svátosti, která dává lidem znovuzrození k životu Božích dětí, můžeme hledět na zasvěcení panen.
Způsob života, jakým se i v dnešní době vyznačuje panna zasvěcená do Ordo Virginum, je obvykle stejný jako životní styl ostatních žen dané epochy a oblasti. Ve srovnání s jinými formami zasvěceného života se život zasvěcené panny nejvíce podobá životu v sekulárních institutech, ale zasvěcená panna je začleněna do světa odlišným způsobem než členové těchto institutů. Členové sekulárních institutů totiž žijí ve světě v jistém smyslu skrytě a svět je často vůbec nezná. Žijí ve světě, aby jej prokvasili zevnitř a aby posvěcovali časné skutečnosti. Zasvěcené panny vstupují do světa jako zasvěcené osoby, ze strany církve dostávají veřejné uznání a dostávají poslání žít jako znamení. Nežijí své zasvěcení podle světských požadavků, ale plní světské požadavky podle svého zasvěcení. Členové institutů mají navíc svou vlastní spiritualitu, vlastní cíle a společně řízené aktivity, jež se inspirují charismatem toho, kdo daný institut založil. Být členem některého institutu tudíž znamená podřídit vlastní vůli a vlastní aktivity požadavkům komunity. Nic z toho nenajdeme v životě zasvěcené panny, která si volí svou vlastní spiritualitu a realizuje své vlastní aktivity. Život zasvěcené panny je zcela svěřen její vlastní osobní zodpovědnosti. 

Snubní charakter

Liturgický obřad zasvěcení panen je ovlivněn snubní tématikou: hovoří o mystickém manželství mezi Kristem a tou, která se mu odevzdává. Tato snubní dimenze je výstižně vyjádřena už v předmluvě k tomuto obřadu (č. 1), kde čteme:„Zvyk zasvěcovat panny, užívaný již v prvotní církvi, vedl k vytvoření slavnostního obřadu, jímž je panna přijata do stavu zasvěcených osob a stává se transcendentním znamením lásky církve ke Kristu a eschatologickým obrazem nebeské Nevěsty a budoucího života.“ Tento snubní charakter se opírá o jasné biblické a teologické základy. Počínaje proroky až po Apokalypsu je Písmo svaté proniknuto tématem Boží lásky k jeho lidu a Kristovy lásky k církvi, jež se profiluje jako lásky ženicha k jeho nevěstě. Charisma Ordo Virginum se tedy teologicky opírá o obraz církve jako nevěsty, jehož znamením se stává zasvěcená panna. Papež Jan Pavel II. zdůraznil tento snubní charakter Ordo Virginum a propojil ho s tajemstvím Kristova sňatku s církví, když při audienci 2. června 1995 promluvil k zasvěceným pannám u příležitosti XXV. výročí vyhlášení obřadu zasvěcení panen: „Celý Kristův život se odehrává ve znamení jeho sňatku s církví (Ef 5,32). K tomuto tajemství patříte také vy, drahé sestry, skrze dar Ducha Svatého a v síle nového ‚duchovního pomazání‘.“
Krátce se zastavme u obřadu zasvěcení. Tento veřejný a slavnostní ritus je zařazen do mešní liturgie a předsedá mu v katedrálním kostele biskup. Začíná povoláním kandidátky, pak následuje homilie a po otázkách a litanii ke všem svatým obnovuje panna se sepjatýma rukama, vloženýma do biskupových dlaní, svůj slib zdrženlivosti. Pak je tato panna zasvěcena „slavnostním snubním obřadem Kristu, Božímu Synu a našemu Pánu“. Zásvětná modlitba, pronesená k Bohu Otci, je zakončena epiklezí – slavnostním vzýváním Ducha Svatého, aby sestoupil, posvětil a proměnil osobu, nad kterou je modlitba pronášena. (Tato Boží aktivita, k níž dochází prostřednictvím liturgického obřadu církve, je výstižně vyjádřena použitím pasivního tvaru slovesa „zasvětit“: „Vultis consecrari, ac Domino nostro Jesu Christo, summo Dei Filio, solemniter desponsari?“
V dávných dobách byl tento obřad zakončen přijetím závoje na znamení analogie mezi vdanou a zasvěcenou ženou. V současnosti se více jako snubní znamení užívá předání prstenu. Zasvěcené panně je také odevzdána kniha Denní modlitby církve, aby byla vytrvalá v modlitbě za celou církev. Zasvěcená panna, jež je vzata a vyčleněna z Božího lidu, je poté znovu navrácena Božímu lidu jako „nové stvoření“ pro nenápadný, avšak vznešený odlesk působení Ducha Svatého, který jí byl darován. Právě Duch Svatý zasvěcuje pannu a uvádí ji novým způsobem do vztahu s Kristem: v církvi a tváří v tvář církvi je zasvěcená panna ustanovena jako nevěsta Božího Syna.
Zasvěcené panny musejí orientovat a utvářet celou svou existenci ve světle tajemství Kristova sňatku s církví, do něhož jsou začleněny. Jedině ve světle Božím není panenství v protikladu k manželství. Zasvěcená panna má před sebou tutéž cestu jako církev a jako Maria: je pannou, aby byla Kristovou nevěstou, a stává se matkou Božích dětí. Panenství se tudíž stává cestou, kterou se – odlišným způsobem než v manželství – plně realizuje vlastní identita ženy. Ve 20. článku encykliky Mulieris dignitatem (1998) stojí: „Ve svobodně zvoleném panenství potvrzuje žena své ženství, protože se stává ‚velkodušným darem‘ pro Boha, který se zjevil v Kristu, darem pro Krista Vykupitele člověka a Snoubence duší: ‚snubním darem‘. Není možné správně pochopit panenství, zasvěcení ženy v panenství, aniž bychom se odvolali na snubní lásku: právě v podobné lásce se lidská osoba stává darem pro druhého.“ Každá žena ukrývá ve svém srdci mateřský potenciál; vzdání se fyzického mateřství může pro srdce zasvěcené panny znamenat také určitou oběť. Ale ona láska, onen dar, který Duch Svatý otevírá člověka vůči druhým, ji otevírá zkušenosti mateřství podle Ducha (Řím 8,4). Opět v Mulieris dignitatem (čl. 21) se praví: „Panenství totiž ženu nezbavuje jejích očekávání. Duchovní mateřství nabývá různých podob… panenství jakožto povolání ženy je neustále povoláním určitého člověka. Proto i duchovní mateřství, jež se projevuje v tomto povolání, je něčím hluboce osobním.“
Také ve specifickém povolání Ordo Virginum nachází každá zasvěcená panna takovou formu života ve snubním vztahu ke Kristu a v mateřství vůči Božím dětem, která je jí nejvlastnější. Obětavá láska panny, rozvíjená v modlitbě a v životě, chce být lidská a konkrétní, ale zároveň je osvobozena od touhy vlastnit a být vlastněna, aby náležela pouze Kristu. Je to láska, která přijímá a daruje, láska, která se otevírá všem rozměrům, avšak která zároveň žije s vědomím něčeho „většího“. Právě totální darování se Kristu s nerozděleným srdcem (1 Kor 7,34) probouzí v zasvěcené panně nepodmíněnou lásku pro církev, Kristovu nevěstu: srdce otevřené vůči každému tvoru. Jan Pavel II. v audienci výše uvedené říká: „Milujte Boží děti. Vaše totální a výlučná láska pro Krista vás neodděluje od lásky vůči všem mužům a ženám, vašim bratrům a sestrám, protože horizonty vaší lásky – právě proto, že patříte Pánu – se shodují s horizonty samého Krista. Podle slov apoštola se panna stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši (1 Kor 7,34); právě hledáním toho, co je „shůry“, je možné najít Krista, který sedí po Boží pravici (Kol 3,1). To vás ale nikterak neodcizuje od velkých hodnot stvoření, od nářků lidstva, ani od událostí, které prožívá pozemská společnost, od jejích konfliktů a sténání vyvolaného válkami, hladem nebo epidemiemi, ani od široce přítomné ‚kultury smrti‘. Mějte milosrdné srdce, jež přijímá účast na utrpení bratří. Věnujte se obraně života, rozvoji úcty k ženě a respektování její svobody i důstojnosti. Víte, že ‚vy, které jste panny pro Krista‘, se stáváte ‚matkami v Duchu‘, neboť s láskou spolupracujete na evangelizaci člověka a na jeho rozvoji.“
Láska, jak bylo řečeno, buď nachází sobě rovné, nebo sobě rovné vytváří. Proto právě ze snubní lásky ke Kristu vyplývá pro zasvěcenou pannu požadavek stát se mu podobnou prostřednictvím života v čistotě, chudobě a poslušnosti. Tyto tři ctnosti, známé jako „evangelijní rady“, jež tvoří základ slibů v řeholním životě, prožívá zasvěcená panna v Ordo Virginum jako něco, co zcela přirozeně náleží k podstatě jejího života. Zvláštní spojení s Kristem navíc vede k tomu, že zasvěcená panna odmítá jakoukoliv jinou lidskou lásku, že se odpoutává od hmotných dober, takže v jistém smyslu přijímá závazek chudoby, a nevyhnutelně to obnáší také jistý závazek poslušnosti ve smyslu zvláštního zakotvení v církvi a u jejích představených. 
Je opravdu nepochopitelné, že by nějaká panna, jež se zcela věnovala Kristu, mohla žít v bohatství nebo že by se nechtěla podřídit smýšlení a příkazům církve. Také v lineamenta pro přípravu Synodu o zasvěceném životě je vyjádřeno, že Ordo Virginum má mít tento charakter. V Instrumentum Laboris čteme (čl. 34): „Jejich charisma předpokládá totální odevzdanost Kristu; tato vydanost v sobě obnáší evangelijní rady podle různých životních stylů jednotlivců nebo společenství a podle specifických služeb v církvi; tyto rady mohou být výslovně vyjádřeny i ve vlastních pravidlech.“ V celém evangeliu je zdůrazněno, že Kristus chce zaujímat v srdci každého svého tvora první místo. („Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti a bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.“ Lk 14,26) Neexistují proto dvě odlišné cesty, jimiž lze dojít ke křesťanské svatosti, rozdíl spočívá pouze v tom, jakým způsobem člověk odpoví. Protože zasvěcená panna zůstává ve světě a řádně žije své svědectví vedle ostatních lidí, může se stát tím nejsrozumitelnějším a všem lidem srozumitelným „znamením“.
Chvalozpěv Panny Marie

Velebí má duše Hospodina
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.
Jeho jméno je svaté.
A jeho milosrdenství trvá
od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Mocně zasáhl svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.
Mocné sesadil z trůnu
a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamatoval na své milosrdenství,
jak slíbil našim předkům,
Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

Dnešní liturgie
  • Občanský kalendář: Zdeňka
  • Církevní kalendář: sv. Josef Cafasso

Zdroj: www.katolik.cz

Odkazy

Vezmi a čti

Nikodémova noc

Stálá zpovědní služba

Duchovní služba v nemocnicích

Přehledy bohoslužeb

Mapa webu | RSS 2.0 | Administrace | Redakční systém, webdesign Mouser.cz, 2011